Urinoterapie MUDr. Vilma Partyková
"Je mimo jakoukoli pochybnost, že urinoterapie se stává běžnou léčebnou a preventivní praxí. Proniká do povědomí široké veřejnosti. V Jihoafrické republice běží populární televizní cyklus o netradiční medicíně s několika pořady o urinoterapii. Ve vyspělých zemích je na stolech vědeckých pracovníků mnoha oborů. V Ekvádoru, Koreji a Japonsku je urinoterapie součástí studia na lékařských fakultách. V Japonsku je od roku 1993 v provozu klinika s urinoterapeutickou léčbou. Existují rozsáhlé kazuistiky o léčení téměř všech typů nemocí, zatím kromě plicní tuberkulózy a Hansenovy nemoci (malomocenství). V Koreji a Japonsku pokročil výzkum aplikací uriny při postižení AIDS a SARS; bylo konstatováno, že i tyto nemoci jsou urinoterapií léčitelné."
Urinoterapie je metodou celostní medicíny k prevenci a léčbě zdravotních problémů užitím vlastní moči. Nikdo nepopře, že moč je významným objektivním zdrojem pro stanovení diagnózy.
Ale proč by měla být lékem, když se jí přece tělo zbavilo jako odpadu? Soudobé vědecké výzkumy zdůvodňují léčebné působení opětovného použití uriny principem homeopatie – léčení podobného podobným. Moč je totiž přesným obrazem stavu organismu, protože vzniká z krevní plazmy jako produkt látkové výměny v lidském těle, které se účastní všechny orgány, krev a každá tělesná buňka. Proto nese informaci také o všech deformacích, probíhajících i nastávajících chorobných procesech, ale i o místech postižení a dysfunkcí.
Uvedu zatím jen názor významného průkopníka injekční autourinoterapie (prof. dr. J. Plesh, Urine Therapy, The English Medical Journal, 1947), který přiznává, že metoda vakcín pacientů vlastní urinou je jen logickým pokračováním prací dr. Pasteura a dr. Jennera, kteří zahájili éru léčení infekčních nemocí tím, že její slabý zárodek je injekčně vpraven do těla pacientovi. Kvalitativní rozdíl tkví podle Pleshe v tom, že naočkovaná urina obsahuje zeslabený materiál vlastní pacientovy infekce a organismus se brání nákaze, s níž už přišel do styku, zatímco univerzální sérum nemusí nutně být vhodné pro každého jedince ani pro každý podtyp infekční nemoci.
O argumenty z oblasti biochemie, fyziologie, kvantové fyziky atd., proč a jak urina léčí, není nouze a čtenář naleznezjednodušený výklad v kapitole o vlastnostech a složkách uriny v této knize a podrobnější také v mé první knize Urinoterapie očima lékaře. Od založení měsíčníku Meduňka v r. 2004 v něm vedu rubriku Urinoterapie. V článku o piti uriny jsem shrnula, jak urina vzniká, působí a léčí.
Podstatné při urinoterapii – na rozdíl od chemoterapie – je zvláště to, že urina neléčí jen určitý postižený orgán, ale ozdravuje organismus jako celek, nemá nežádoucí vedlejší účinky a netoxikuje organismus zanášením zbytky po lécích. A samozřejmě je zadarmo, kdykoli a kdekoli poruce.
Tuto preventivní a léčebnou metodu používá lidstvo odnepaměti. První písemné zprávy jsou staré 5 000 let a pocházejí z Indie (traktát o léčbě močí Šivambukvalpa); urinoterapie se používá na všech kontinentech. Její rozmach v Evropě byl v 19. století a v první polovině 20. století, do objevení antibiotik, která urinoterapii odsunula do pozadí. Výzkumem uriny se zabývali a zabývají vědci jak v Evropě, tak ve Spojených státech amerických, v Indii, Japonsku, Austrálii. Extrakty z uriny jsou součástí léků, léčebných mastí a kosmetických přípravků. Dnes, kdy svět je přechemizován a lidské zdraví je poznamenáno přemírou vedlejších účinků chemických léčebných preparátů, se tato metoda znovu těší zájmu lékařů a pacientů.
Proč jsem napsala další knihu o urinoterapii? Přiměl mne k tomu nebývalý zájem o první knihu Urinoterapie očima lékaře i moje další zkušenosti získané korespondencí s nemocnými a nové poznatky ze zahraniční literatury. Ačkoliv prosté používání uriny není v Čechách a na Slovensku neznámé, škála možností využití uriny při nemocech je podstatně širší. V mé knize je i návod, jak si připravit homeopatikum, které jsem vyzkoušela, a jehož účinnost je překvapivá. Popisuji rovněž - pro “zasvěcené” (zdravotníky) - použití uriny ve formě podkožní aplikace, ale naučila jsem to i “laiky” bez zdravotnického vzdělání, kteří si urinu úspěšně aplikují.
Příznivců urinoterapie v lékařských a vědeckých kruzích přibývá.
Zúčastnila jsem se 3. světového urinoterapeutického kongresu, který se konal 30.4.-4.5.2003 v Belo Horizonte, stát Minas Gerais v Brazílii. Mezi 650 účastníky, ze 43 zemí všech kontinentů, byla polovina lékařů. Další velmi početnou skupinou byly zdravotní sestry, ze všech zemí Latinské Ameriky. Potvrdila jsem si správnost svých urinoterapeutických postupů, které doporučuji při prevenci a léčbě nemocí. Je mimo jakoukoli pochybnost, že urinoterapie se stává běžnou léčebnou a preventivní praxí. Proniká do povědomí široké veřejnosti. V Jihoafrické republice běží populární televizní cyklus o netradiční medicíně s několika pořady o urinoterapii. Ve vyspělých zemích je na stolech vědeckých pracovníků mnoha oborů. V Ekvádoru, Koreji a Japonsku je urinoterapie součástí studia na lékařských fakultách. V Japonsku je od roku 1993 v provozu klinika s urinoterapeutickou léčbou. Existují rozsáhlé kazuistiky o léčení téměř všech typů nemocí, zatím kromě plicní tuberkulózy a Hansenovy nemoci (malomocenství). V Koreji a Japonsku pokročil výzkum aplikací uriny při postižení AIDS a SARS; bylo konstatováno, že i tyto nemoci jsou urinoterapií léčitelné.
5. světový urinoterapeutický kongres se uskutečnil 5-7. listopadu 2009 v Guadalajaře v Mexiku. Účast hodně ovlivnila "kampaň prasečí chřipky". Oproti kongresu v Brazílii roku 1993, kde bylo 650 účastníků, v Guadalajaře bylo jen 150 účastníků, a to z 20 zemí všech 5 kontinentů. Chřipkové šílenství poškodilo Mexiko i v tomto ohledu. Mezi přednášejícími byli lékaři, léčitelé přírodními prostředky, zdravotní sestry, pracovníci z oborů chemie a farmacie, psychologie, antropologie, médií, jakož i laici z mnoha profesních skupin praktikující urinoterapii, ale také řada kněží a jeptišek.
Co se týká světové urinoterapie, měla jsem pocit, že ubývá zanícených propagátorů - odcházejí, stárnou, mladým chybí podpora státních institucí a brzy je pohltí byznys farmaceutických lobby. V rámci prevence by urinoterapie byla nesmírnou pomocí obyvatelstvu a současně by se státu i občanům snížily výdaje za marné léky.
Co pokládám za velký nedostatek, je fakt, že pro úspěšné šíření urinoterapie a hladovění mezi laiky ve světě je nedostatek kvalitní literatury, která velmi chybí. To, co se nabízí, se mi zdá nedostatečné a povrchní.
V přednáškách a pracovních skupinách bylo poukázáno na uplatnění urinoterapeutických metod, rovněž ve spojení s hladovkami, při léčení četných zdravotních problémů, jako je rakovina, AIDS, epilepsie, diabetes, sklerodermie, lupénka, kornatění tepen, obezita a další. Důležitá je důvěra léčené osoby v mohutné ozdravné účinky uriny a vlastní přičinění dodržováním léčebných postupů a zdravého stravování, nepodléhání stresům a obavám.
6. světový urinoterapeutický kongres se uskutečnil 14.-17. listopadu 2013 v V San Diegu v USA. Účastníků bylo velmi málo (45), protože zájemci z mnoha zemí nedostali vstupní vízum do USA. Možná proto, že není ve farmaceutické velmoci zapotřebí šířit nevhodné myšlenky, jak to vystihl jeden z posluchačů mých přednášek. Sál pro 1000 účastníků zel prázdnotou, ale ani to neubralo na zajímavých referátech.
Jeden z takových přednesl jihokorejský mikrobiolog profesor Kook–hee Kang. První zkušenost s urinoterapii byla před 15 léty, kdy slyšel o léčebných účincích uriny. Jako asi každý pocítil z počátku odpor proti použití, natož ochutnání. V té době měl málo informací, ale začal se o urinoterapii zajímat více a přiměl se k experimentování. Dobře si pamatuje, že 3 dny po sobě pil malé dávky uriny, aby zkusil urinoterapií zmírnit bolest v rameni po zlomenině po autohavárii. Pil ranní urinu, bolest ustupovala, až během týdne úplně zmizela. Od té doby se urinoterapií zabývá jako vědeckým oborem. Je si jist, že do budoucna nabude urinoterapie nesmírné ceny pro lidské zdraví. Jako většina přednášejících a účastníků ztotožňoval urinoterapii pouze s pitím uriny.
Poznatky ze světových urinoterapeutických kongresů, kterých jsem se zúčastnila, podrobněji rozvádím v aktualitách.
V knize Urinoterapie a nemoci přibližuji čtenářům a hodnotím poznatky, hlavně z výzkumů amerických, ale také anglických, ruských a německých, italských, rumunských, švédských, japonských aj. lékařů, farmaceutů, biologů a chemiků, kteří se urinoterapii věnovali a věnují, zkoumají její účinky na lidský organismus. Během sta let výzkumu, věnovaného urině a jejím složkám, byla zaznamenána zejména tato zjištění:
- “Urina překvapivě snadno zabíjí viry. V silné koncentraci nejenže oslabuje viry jako jsou obrna a vzteklina, ale přímo je ničí”.Proceedings of the Society of Experimental Biology, USA, 1936
- “Urina účinkuje jako výtečná a jistá přirozená vakcína a osvědčila se v léčbě široké škály neduhů, včetně chronických a akutních zánětů jater, černého kašle, astmatu, senné rýmy, planých neštovic, migrény a zažívacích potíží. Tato metoda je tak prostá, že se dá použít bez jakýchkoli potíží.” Dr. J. Plesch, The Medical Journal, London, 1947
- “Urina je jedním z nejjistějších a nejužitečnějších diuretik, jaká jsou známa. Její použití je indikováno při léčení nadměrného mozkového a nitroočního tlaku, neoperovatelných mozkových nádorů, lebečních zlomenin a cerebrálních kontuzí. Dále zkoušky s urinou prověřily, že zaručeně léčí šedý zákal, vodnatelnost mozku, delirium tremens, předmenstruační tenzy, meningitidu a epilepsii”. Dr. M. Javid, mimořádný profesor neurochirurgie, University of Wisconsin, Medical School, 1957
- “V klinických výzkumech se u nemocných rakovinou použil urinový extrakt Antineoplaston. Většina nemocných vykázala značné zlepšení už po týdenní léčbě a při dalším pokračování se projevilo zmenšení velikosti tumoru a normalizace biochemických testů bez jakýchkoli toxických nebo nebezpečných vedlejších jevů.” Dr. S. Burzynski, Physiology, Chemistry and Physics, 1977
- “Bylo zjištěno, že mnohé tělesné nemoci byly urinou zmírněné, např. roztroušená skleróza, zánět tlustého střeva, vysoký krevní tlak, lupus, revmatický zánět kloubů, zánět jater, hyperaktivita, pankreatická nedostatečnost, psoriáza, a ekzém, cukrovka, pásový opar, mononukleóza.” Dr. Nancy Dunne, lékařská konsiliářka, Irish Allergy Treatment and Research Association, Oxford Medical Symposium, 1981
- “Urina je hlavní složkou plodové tekutiny, ve které plave lidský plod. Normálně, plod “vdechuje” tuto plodovou tekutinu plnou uriny do svých plic. Jestliže je ledvinový trakt zablokován, plod neprodukuje tuto tekutinu a plíce se bez ní nevyvíjejí.” New York Times Medical Section, 1988
Několik těchto vědeckých zjištění uvádím pro skeptiky, ale i pro ty zájemce o urinoterapii, kteří očekávají zázrak ihned. Urinoterapie má svá pravidla, jako každý léčebný systém, která je potřebné dodržovat. Kromě toho, že je nutné změnit svou životosprávu a hlavně jídelníček, je potřebné urinoterapii spojovat s hladověním.
Hladovění může být krátkodobé, pro nezkušené, 3 dny jednou v měsíci. Zkušenější mohou hladovět až 10 dnů dvakrát až čtyřikrát ročně bez jakéhokoli nebezpečí. Hladovění spojené s pitím uriny nemá nežádoucí průběh, když se zbavíme strachu a odporu k urině.
Mám ověřeno od řady nemocných používajících urinoterapii, že průběh hladovění, ale i samotná urinoterapie jsou bez potíží, když začnou léčení očistou organismu, prvních pět kroků, až po očistu ledvin včetně. Je to nezbytné zejména u lidí, kteří mají organismus hodně zahleněný.
Dramatický průběh může mít urinoterapie u lidí, kteří svůj organismus neočistili, ale ani nezměnili svou životosprávu. Urina při svých mohutných očišťovacích schopnostech uvolní ze zahleněného organismu tolik látek, které organismus odložil jako nepotřebné, že dojde k autointoxikaci doprovázené někdy zvracením s průjmy, protože vylučovací orgány - tlusté střevo, ledviny, plíce i kůže - jsou zablokovány a proto neplní dostatečně své očistné funkce. Velmi důležité je vyřadit z jídelníčku maso; důvody uvádím v knize Vaříme nemocným rakovinou a nejen pro ně.
Tato jedinečná tekutina - urina, kterou produkuje náš organismus každému na míru, je pro naše tělo životně nezbytná, aby fungovalo. Urina je ultrafiltrátem krevní plazmy. Koluje v našich cévách, ledviny ji přefiltrují a do uriny se vyloučí většina látek, které v daném okamžiku naše tělo nepotřebuje. Jsou v ní obsažené vitamíny, hormony, proteiny, aminokyseliny, glukóza, minerály i stopové prvky a množství dalších jednoduchých i složených látek, potřebných pro fungování našeho organismu. Všechny složky uriny nebyly dosud objeveny.
Kromě nutričních substancí jsou v urině také antibakteriální, antivirové, antimykotické a protirakovinné látky.
Antiseptickými a antibakteriálními vlastnostmi uriny se zabývali J. F. Foulger a L. Foshay, lékaři Ústavu farmakologie a experimentální bakteriologie při Univerzitě v Cincinnati, v USA. V roce 1935 vyhodnotili působení uriny na širokou škálu bakteriálních infekcí jako extrémně účinné s tím, že na rozdíl od aplikace sulfonamidových tablet, které se tou dobou hojně používaly, nevykazuje urina žádné vedlejší účinky. “Že je urina neškodná vůči tělesným tkáním, bylo přiměřeně prokázáno.”
Stejnou dobou v r. 1933 zkoumal chirurg Dr. W. Millar na Lékařské fakultě Univerzity v Cincinnati možnosti využití antibakteriálních vlastností krystalické močoviny v léčení zevních rakovinných vředů. “Jestliže se krystaly močoviny nasypou do rány, zmizí úporný zápach v převážném rozsahu. Ačkoli se krystaly rozpustí za pár minut, vřed se zmenšuje s každou aplikací. Krystaly jsou levné, vykazují značné antiseptické vlastnosti, a nejsou obavy z vedlejších účinků.”
Zásada, že nemocní užívající léky nemohou brát svou urinu, již doslovně neplatí. Dr. William Hitt, který provozuje v Novém Mexiku (USA) urinoterapeutická sanatoria Harold Manner Memorial Hospital pro léčení těžkých a návykových chorob, doporučuje urinu používat ve formě kapek pod jazyk a urinové injekce, i když pacientům předepisoval souběžně léky. Po dobu 2½ roku bylo injekcemi vlastní uriny léčeno 20 000 pacientů, mezi nimiž byli lidé s rakovinou, astmatem, silní alkoholici, kuřáci a drogově závislí.
Kniha Praktická urinoterapie volně navazuje na autorčiny knihy o urinoterapii a hladovění. Předává v ní nejpodstatnější souhrn praktických informací a postupů o výsledcích své dvacetileté zkušenosti při používání těchto preventivních a léčebných metod. Pozornost je věnována prohloubení účinnosti urinoterapie obohacením uriny přírodními látkami, včelími produkty a především mumia, včetně receptur.
MUDr. Partyková podrobně vysvětluje postupy pro zbavení se letitých usazenin v cévách, střevech, kloubech, lymfatických cestách, zažívacích orgánech, písku v ledvinách, kamenů v játrech a žlučníku. Těžištěm knihy jsou praktické návody k provádění vnitřních a vnějších způsobů použití uriny při infekcích, alergiích, žaludečně-střevních potížích, poruchách kosterního aparátu, očních, ušních potížích a při zákeřných nemocech, i takzvaně nevyléčitelných. Dokládá je v návaznosti na knihu Urinoterapie a nemoci množstvím kauz z vlastní praxe a řady zahraničních publikací.
Z toho, co bylo výzkumem ověřeno a potvrzeno je jasné, že lidská urina neobsahuje žádné jedy, ba právě naopak opětovným použitím uriny organismus obohacujeme obrannými látkami a šetříme vzácnou energii při boji s nemocí. Je to způsob, jak udržovat organismus zdravý a v případě, že se potřebujeme zbavit nemoci, nebo zmírnit její potíže, je naprosto bez jakýchkoli vedlejších účinků.
"Je zapotřebí překonat nesmyslnou bariéru, kterou v nás lékařích vypěstovali naši učitelé a my jsme dále pokračovali a přenášeli odpor k urině na své pacienty a děti. Tato neobyčejná látka produkovaná naším organismem je velký dar, s kterým musíme patřičně uctivě zacházet."
Každý organismus jako individuum produkuje do uriny látky potřebné pro léčbu i nemoci ještě skryté, také každý jedinec reaguje jinak a proto si musíme procedury přizpůsobit svému tělu, naslouchejme mu!
V povědomí mnoha lékařů i laiků přežívá názor, že urina je nečistý odpad, tak jako stolice. Neuvědomují si, že se na tvorbě podílejí dva různé systémy.
Sousto potravy z úst, kde při žvýkání začíná s činností slin trávení, sestupuje jícnem do žaludku a je v něm natráveno kyselinou žaludeční a enzymy. Poté postupuje do dvanáctníku (délka 12 palců), kde je natráveno dál alkalickými šťávami slinivky břišní a žlučí. Dále v tenkém střevě (délka 4–6 m) probíhá již vstřebávání živin.
Poslední částí trávící trubice je tlusté střevo (délka 1½ m), podílející se na konečné úpravě stolice, vstřebávání vody a dalších látek. Střevní anaerobní baktérie (E.Coli, Clostridium welchii a Lactobacilus bifidus) se účastní tvorby některých vitaminů. Poté se hmota vyloučí konečníkem (anus) jako exkrement.
Na druhé straně je sice také urina vyloučena jako exkrement, ale její cesta organismem je naprosto odlišná. Urina pochází z krve, která je mírně zásaditá, a od ní se separuje v ledvinách, kam krev přichází cévami ze srdce. Na tvorbě moči v ledvinách se účastní procesy glomerulární filtrace, resorpce, sekrece a osmotického zahušťování moči. Po odfiltrování hemoglobinu a krevních bílkovin z krve vznikne prvotní urina.
Prvotní urina obsahuje látky stejného složení a koncentrace jako má krevní plasma. Když prvotní urina opustí Bowmanova klubíčka, putuje do ledvinných kanálků, kde se z ní do krve resorbují voda, glukóza, bílkoviny, vitamíny, elektrolyty atd. V proximálním tubulu ledvin se odfiltrováním sodíku, draslíku, amoniaku atd., urina stává mírně kyselou. Poté se sbírá v ledvinné pánvičce, močovody je odváděna do měchýře a z něj močovou trubicí (uretra) ven z organismu.
Z uvedeného vidíme, že urina prochází naprosto sterilním prostředím. K jejímu infikování může dojít pouze tehdy, když postihne infekce organismus. Přítomnost baktérií v urině je důležitá pro urinoterapii a při užití uriny je tato informace předána organismu, který vyhlásí infekci boj.
Protože krev, ze které vzniká urina, prochází každou buňkou, disponuje úplnými informacemi o stavu organismu. Informace v urině jsou jedinečné u každé osoby a proto se má při léčbě nemoci použít vlastní urina. Urina obsahuje mnoho složek nepatrného množství a žádný jednotlivec nemá identickou skladbu s někým jiným.
V urinoterapii existují četné způsoby aplikace, jak vnitřní, tak zevní. Nejdůležitějším způsobem je vstup ústy, pití.
Podle údajů od tisíců lidí praktikujících urinoterapii vypracovali v Japonsku hypotézu, že je velmi pravděpodobné, že urina působí jako přenašeč informací v organismu. Sběr informací z uriny začíná v ústech nebo v jícnu a sahá až ke konečníku. V dutině ústní jsou chuťové buňky, na jazyku, v jícnu a na patře, z nichž jsou podněty vedeny k hlavovým nervům.
V ústech a okolí úst jsou velké slinné žlázy (podjazyčné, podčelistní a příušní) a při vstupu do jícnu jsou mandle, bránící invazi mikrobů. Chuťové, čichové i zrakové vjemy a mandle aktivují zažívací orgány a imunitní systém. Ztěží můžeme na zažívací organy pohlížet pouze jako na dopravce potravy. Urinou přenášené substance nesoucí informace jsou velmi malé, až nepatrné a většina z nich není zjistitelná současnou technologií, a přesto stačí uvést do chodu nejrůznější procesy.
Jelikož urina pochází z krve, mění se současně s tím, jak se mění organismus každého jedince, také urina. Urina sbírá v organismu informace dobré i špatné. Tyto informace se pitím uriny znovu dostanou do určitých částí organismu, aby aktivovaly buňky a tkáně, stimulovaly vylučování aktivních enzymů a hormonů a fungování imunitního systému, a to tím způsobem, že se mezi nimi uskutečňují nějaké akce s cílem udržet zdraví.
Například, známe určitou metodu, abychom z uriny zjistili otěhotnění. Tato zkouška spočívá v zjišťování výskytu gonadotropního hormonu v urině. Když žena otěhotní, tkáň, která následně vytvoří placentu, začne vylučovat svůj gonadotropní hormon. Tento hormon bude přítomen v moči těhotné a podá nám o těhotenství informaci. Hormon se dá zjistit od 2 týdnů po oplodnění nebo 4 týdnů od poslední menstruace. Signál o oplodnění bychom mohli pozorovat bez záruky mikroskopem, zatímco urina podává tuto informaci s velkou jistotou.
Organismus ženy se začíná měnit hned od okamžiku oplodnění. Nicméně, prozatím nemáme důkazné prostředky, abychom to zjistili. Až pokročí technologie, budeme schopni prokázat analýzou uriny oplodnění okamžitě.
Dalším známým příkladem je, že urina velmi zřetelně informuje o diabetu přítomností cukru v moči, a tak bychom mohli pokračovat.
Urina má o stavu organismu informace mnohem dříve než se projeví symptomy nemoci nebo jiné změny.
Je obrovský rozdíl mezi urinou a léky. Jelikož nepatrná aktivní substance v urině způsobí aktivaci organismu, předpokládá se, že urinoterapie se zakládá na přenosu informací v organismu. S léky je tomu jinak, protože ty vyžadují užívat určité množství, aby se dostavil jejich farmakologický léčebný účinek, a to až jejich vstřebáním v žaludku a dalších orgánech zažívání, kdežto z uriny stačí nepatrné podněty aktivovat organismus, aby začal produkovat ozdravné látky a mobilizoval imunitní systém. A to bez vedlejších účinků.
Alopatických léků je často podáno velké množství, aby se vyvolaly léčebné účinky. Je to řízená intoxikace s vedlejšími účinky. Urina odstraňuje příčinu nemoci, alopatický lék potlačuje symptom. Těžko si lze představit, že nepatrné aktivní substance obsažené v přijaté urině fungují tak jako léky, aby přinesly farmakologický efekt až vstřebáním v žaludku, protože jsou nepatrného objemu.
Tento fakt vede k hypotéze, že v zažívací trubici, tedy někde mezi ústy a konečníkem, existuje senzor, který při pití uriny z ní přijme potřebné informace. Nejpravděpodobnější je, že se nachází v dutině ústní nebo v jícnu. Informace z uriny, zavedené do organismu, spouštějí řetězec fyziologické aktivace buněk, tkání a orgánů a zvyšují účinnost samoléčby.
Nakonec sdělím dva poznatky od japonských kolegů.
Podle Dr. Ryoichi Nakao reaguje urina při výstupu z těla chemicky se vzduchem, kontaminuje se v něm přítomnými bakteriemi, a pravděpodobně přijímá na denním světle sluneční záření. Předpokládá, že urina na vzduchu přichází do styku s kyslíkem a oxidem uhličitým, které jsou aktivní a s dusíkem a argonem atd., které jsou neaktivní. Mohly by již na vzduchu v urině začít nějaké chemické reakce? Je pravděpodobné, že tomu tak je.
Když získáme a užijeme urinu v temnotě, bude to zcela jiná situace, než když vyloučená urina bude ozářena slunečními paprsky. V současnosti úplně nevíme, co se kolem uriny děje, zda chemické reakce působí prospěšně nebo naopak. Také by tato změna nemusela mít žádný význam. Kolem uriny je mnoho záhad, kterým se konečně věda začíná věnovat a čeká na vylepšení vyšetřovacích technologií.
Prof. Dr. Ryošuke Uryu mi řekl, že Japonci odkoukali od Evropanů léčbu nemocí včelím propolisem a přidávají jej do uriny. Jednak odstraňuje pach uriny a jednak zvyšuje její účinnost. Zjistili, že při zevní léčbě ztuhlého kloubu urinou obohacenou propolisem se výsledky dostavují za 2 měsíce, kdežto s urinou bez propolisu za 3 měsíce.
Je dobré, že se Japonci začali vážně zaobírat urinoterapií. To, že se urinoterapie stala součástí výuky na lékařských fakultách, přinese v budoucnu své ovoce. Urina je nazývána lékem 3. tisíciletí a tak se k ní chovejme s patřičnou úctou a respektem. Je to produkt našeho organismu, chránící nám život, mějme ji rádi. Naslouchejme svému tělu.
Chcete-li mi napsat o svých poznatcích nebo nejasnostech s urinoterapií, pošlete e-mail na: impuls.praha@email.cz
nebo napište na adresu Nakladatelství IMPULS, MUDr. Vilma Partyková, pošt. přihrádka 169, 170 04 Praha 74